V Brně dne 03.09. 2008
Milá Kájo,
nemívám to často, ale občas mě přepadne obrovská bolest z toho, co se vlastně mezi námi stalo. Moje otevřené srdce to nějak nechce pochopit. Vždycky, když vidím Tvoje jméno na spolužácích, někde, v hloubce duše, to zabolí. Pořád cítím velké pojítko mezi námi a Tvoje energie je mi velmi známá a příjemná. Možná proto nechápu, co se vlastně stalo.
Když si s někým padnu do oka, tak to mám většinou napořád… Z lidského hlediska jsem to dokázala pochopit, že prostě jeden druhého odsoudí za činy, které v sobě cítí jinak nebo že ho něco mrzí. Ale z pohledu duchovního mi to nedávalo smysl, musela jsem to najít.
Jakmile jsem se zamyslela nad Tvým vnímáním světa a schopnosti empatie, nechápala jsem Tvůj postoj. Šla jsem tedy k sobě. Vím, že to bylo zrcadlo. Moje zrcadlo. Já jsem taková, jaká jsem. Jsem živá, hravá, bavící se a v době, kdy jsme byly na společné akci, jsem byla rozbolavělá a smutná, že s přítelem nejsme spolu, ačkoliv se milujeme. Hledala jsem nějakou náhradu za svou bolest, tak jsem se prostě bavila dlouho do rána. Tvoje představa trávení času byla ale, opakovaně, jiná.
Podívala-li jsem se tedy na mé zrcadlo, viděla jsem, že mě mrzí Tvůj pohled na mne. Bolelo mě, že mě nebereš takovou, jaká jsem. A já jsem i divoká, nejen přemýšlivá a rozjímající. Kde jsem se tedy nepřijímala takovou, jaká jsem? Ve které oblasti jsem se neměla ráda? Kde jsem se trestala? A kde jsem byla netrpělivá a chtěla s tím seknout?
Aha, už vím. Myslela jsem si, že podruhé už mi nemůže být dána šance na tak úžasnou a světelnou lásku, kterou cítím k příteli a on ke mně. Říkala jsem si, že si to nezasloužím, že nejsem dost dobrá. Střípek nelásky k sobě. Ale proč bych se o to měla zasloužit? Není to soutěž nebo závod. Taky se mi nechtělo čekat na jeho rozhodnutí, jenže strach, že už by láska v této podobě nemusela přijít, mě děsil. Kdysi jsem zažila podobné propojení, ale jen jednou, přestože jsem měla vztahů několik. I toto byl střípek do mozaiky pro uskutečnění našeho vztahu. Dala jsem si šanci na lásku. Děkuji, Kájo, za nastavení zrcadla!
Kdybys viděla, jaká je teď LÁSKA mezi námi, je to taková nádhera, že se mi tají dech. Troufám si říct, že k sobě patříme tak, jak jsem ještě s nikým nepatřila. Věř, že čekat 4 měsíce, bez pocitu možnosti naplnění, bylo pro mě ohromně těžké a bolestivé. Zároveň jsem ani náznakem nemohla tlačit. Šla jsem do největších hlubin svého nitra a ono to vyšlo. Jsme teď velmi šťastni a hltáme každý doušek našeho spojení.
Děkujeme nahoru, že jsme spolu, protože není nic krásnějšího, než jít životem s tím, kdo je s Tebou takto úžasně propojený. Kájo, ve svém životě se řídím heslem: CO SE MĚ TÝKÁ, TO SE MĚ DOTÝKÁ. Tak jsem vždy zvyklá jít k sobě. To znamená, že když mi něco vadí, bolí či vyvolává jakoukoliv reakci u druhého, tak je to můj problém k řešení. A tak vím, že i ta lítost, která mi vznikla z našeho „odloučení“, byla jen a jen moje.
Mám Tě moc ráda a přeji Ti moc štěstí na Tvé cestě životem, ať již bude spojena se mnou či nikoliv.
Ahoj Hanka
P.S.: DNES: Jsem nesmírně šťastná, že i Ty jsi hledala v sobě a že jsme nakonec stále spolu. Děkuji, že jsme mohli být na Tvé svatbě. Těším se na další setkávání…